Jestli já nejsem tak trochu nemožná?

Posledních pár článků bych mohla souhrnně pojmenovat "noční úvahy", doba jejich vzniku málokdy předcházela půlnoc – a tomu teda taky odpovídá sloh i obsah, protože píšu na první dobrou a málokdy už napsané edituju. (Výjimkou jsou vážné kiksy stylistické a gramatické prohřešky…)

No, a teď je teda půl druhý ráno a já nespím. Nespím, i když jsem si říkala, že se můj spánkovej režim musí nějak stabilizovat, nejlépe tak, aby byl kompatibilní s okolním světem, který obvykle začíná fungovat kolem osmé až deváté. No, tak tenhle týden to taky ještě nebude.

(A to mám naději, že by se mi mohl zdát další krásnej erotickej sen… Popojedeme, co vy na to?)

Bilance k dnešnímu datu: 3x pizza, 2x chipsy... Něco ve mně navrhuje napsat další "popojedeme" a víc se k těmto prohřeškům nevracet. Něco jiného vehementně odporuje, že utíkat před vlastním selháním je naprosto nedůstojné a k tomu se nesnížím.

Mé všehoschopné vědomí, mé Já, které bdí nad vším ostatním, velmi neutrálně (skoro až procovsky) krčí rameny a doufá, že se z toho nějak vyvlíkne. Stalo se, stalo, nic to nezmění, zvracet nepůjdu, vyčítat si to asi nebudu. (Vyčítám si hafo jiných věcí, jestli se k nim přidá ještě jídlo, tak už budu mít vážně moc smutný úděl.)

Dejme tomu, že selhání se stalo, ale pro příští dva dny mi snad nehrozí… A do budoucna si to nalepím na lednici pod svoje memento mori! vyvedené v růžové. Tak, konečně popojedeme.

Zlomila jsem jednu náušnici, chtěla jsem ji narovnat a ona mi v ruce praskla, z čeho to sakra dělaj?! Sice mi tenhle pár vůbec neslušel, ale byly tak krásné a mohla jsem je někomu věnovat… Tak jsem aspoň vytřídila ty zbylé a došla jsem k zajímavému závěru. Má předchozí náušnicová melancholie, způsobená vlastnictvím přílišného množství náušnic, vyústila ve zjištění, že mě nebaví jen ty, které jsem někde směnila, přišla k nim vlastně mimochodem, zkrátka těch, které jsem si cíleně nevybrala, ale získala tak nějak neurčitě… A proto je taky vyřadím a tak nějak neurčitě je pošlu zase dál.

Jednoduché, že? (Ani náhodou.)

Stejně jednoduché (tj. fakt jen na voko) je napsat, že tohle de facto je poslední článek na tomhle blogu. Ne, že by se mi nechtělo psát dál, až taková situace nastane, bude to pravděpodobně konec světa, protože já píšu, myslím a dýchám zároveň…

Ale už se mi nechce psát tady, protože tenhle blog doprovázel poměrně neveselé období mého života a ilustruje ho vlastně dost osobně, mnohem osobněji, než jsem měla na začátku v úmyslu, takže znovu řeším, jestli vůbec chci, aby to někdo z mých kamarádů a známých četl… (Tak proč píšeš deníček veřejně, ty trubko?!) A protože první čtenáři se obvykle rekrutují z řad kamarádů a známých… No prostě, jak vidno už dělám víc výpustků, než je zdrávo, což hezky dokládá, jak moc rozpolcená se v tomhle tématu cítím.

Asi jsou zkrátka jisté věci, přes které nejede vlak. Nebo se možná vracím na začátek cesty, abych to všechno udělala znovu, jinak a hlavně lépe. Tak mi držte palce.

Sbohem a díky za ryby

S úctou

Harriet W.

Takhle teda nezhubnu!

To mě napadlo, když jsem (vzdor svým předsevzetím) zase jednou zjistila, že moje poslední jídlo představovaly tousty v pravé poledne. Bylo devět hodin večer. Ještě že nejsem starší občan, jinak by mě ty žampiony, co jsem potom spořádala s kuskusem, strašily nejspíš až do rána. No co už… Stalo se a moc si to vyčítat nebudu, čas nevrátím a o žaludeční nervózu z blbých myšlenek taky dvakrát nestojím.

(Zato se mi ovšem povedlo odolat náušnicovému lákadlu – ačkoliv to byly nenápadné červené kamínky, které jinak nevlastním, a moc by se mi hodily; ještě pořád jsem si nekoupila žádný balzám na pusu – ale mlsně vybírám, čím nahradím ty stávající… až mi teda dojdou; a poctivě na sebe mažu Cicalfate, který se mi odvděčuje tím, že hojí všechny neplechy – což tedy má v popisu práce.)

První letošní pytlík chipsů jsem si nicméně odbyla včera. Můžu se utěšovat tím, že je aspoň nesmažili na palmovém oleji, ale stejně ze sebe nemám radost.

A propos, palmový olej… Děsná věc. Tedy myslím to haló, které se kolem toho strhlo – v jednu chvíli jsem se bála, že na mě vyskočí i z plechovky oliv. Každý jako pominutý sdílel album s ubohými zvířátky, kdo se doznal k oblibě Margotky, byl málem vyobcován ze společnosti, veřejně proběhlo i pár partnerských rozmíšek… Můj vnitřní rebel řval něco o tom, že nejlepší reakcí je obložit stůl nejrůznějšíma "fuj-palmový-olej" pochutinama, cvaknout a vyvěsit někam s komentářem typu "palmový olej forever". Můj vnitřní rebel má občas blbý nápady, naštěstí se dá zkrotit, takže k ničemu takovému nedošlo. Ale lidi, kteří najednou přestali jíst věci s palmovým olejem a začali se tvářit, že tím zasadili smrtelnou ránu zlým korporacím a zachránili planetu, ti mě serou doteď. Dodneška se mi vybavuje ten týpek, který velmi hlasitě poučoval svůj doprovod, a s ním kohokoliv v dosahu deseti metrů, že tohle ne a tohle ne, tamto taky ne, a bože můj, ty vyvrheli, v tomhle je to taky, ten zlý palmový olej!

Aby nedošlo k mýlce, etikety čtu, ve většině případů se palmovému oleji snažím vyhnout, co to jen jde… Ale když mi to náhodou ujede (nebo komukoliv, kdo mě chce pohostit, ale zrovna ho tahle problematika netankuje) nebudu se křižovat, ani potom nepůjdu nenápadně hodit šavli a už vůbec se nebudu obviňovat, že jsem netvor, kvůli kterému umřela další opička. Fakt ne, klidně se zlobte. A když se vyhýbám palmovému oleji, dělám to primárně kvůli tomu, že je ve výrobcích, které nejsou dvakrát zdravé, až sekundárně si vzpomenu na životní prostředí (jestli vůbec). Stejně vsadím boty, že drtivé většině halasných odmítačů ten postoj nevydrží… Jen už to nebudou tak rozhlašovat. Sdílení alb se zvířátky už taky ubývá.

Mnohem víc mě třeba bolí, když nějaká firma dává jako benefit k nákupu diář… Který se nedá používat! Tolik zbytečně vynaloženého papíru, barvy, myšlenek, práce! A pak to není k užívání, protože se na to nedá dívat, nedá se s tím pracovat, nedá se s tím fungovat, protože je to prostě k ničemu! (Samozřejmě, kdyby to byl poslední diář na světě, kdyby kromě něj zbývaly už akorát tak Filofaxy, na který nemám peníze, tak ho používat budu… Ale budu i dál trpět.)

Prosím vás, nevím, jak ostatní lidi, ale já od diáře potřebuju jenom pár základních věcí. Číselné označení dnů, pojmenování dnů, označení sudého a lichého týdne, pojmenování měsíců… A spoustu místa na poznámky. Klidně oželím jmeniny, připomenutí státních svátků, informace o tom, jestli bude úplněk, a spoustu dalších pičičandiček, jako je třeba hodinové rozdělení dne. Já potřebuju místo, já si totiž do diáře píšu a píšu si tam fakt každou věc, kterou považuju za důležitou. Otvírací hodiny bazénů, data divadelních představení, data odevzdání práce, návštěvy u doktora, že potřebuju nové brýle, narozeniny, schůzky, komu jsem půjčila peníze (a kolik), knížku, nápady na dárky k Vánocům (který budou za jedenáct měsíců, což je strašně málo času!), postřehy, tipy na výstavy, rande, večeře… No prostě všechno, protože kdybych to náhodou zapomněla, tak vím, kde to mám napsané.

A když dostanu darem diář, kam se mi tohle nevejde, tak je to vážně smutný a k naštvání, protože je mi vždycky líto, když někdo vymyslí věc, která je k ničemu.

V poslední době moje požadavky plnil Moleskine, ale už mě nějak omrzel. Navíc jsem si řekla, že letos bych mohla zkusit sehnat diář, který mě nepřijde na čtyři stovky a víc… Objednala jsem si Papelote, ale vinou ledovky (to už je vážně lepší sníh) mi objednávka propadne, navíc mi to s odstupem času nepřijde jako tak skvělej nápad – bude to ještě veselý. Ale co udělám s tím diářem, který jsem dostala a co se nedá používat, to vážně nevím…

Jinak se mám ale fajn! No vážně, tohle je převážně takový stěžovací a rozčilovací post, ale to jsou jen okrajové kauzy, u nichž jsem si potřebovala víceméně ulevit, nic tragického. Jak si vždycky před Vánoci říkám, že vůbec netuším, jak to bude po nich, jak to přežiju bez toho všeho těšení a nadšení, bez koled, třpytek a perníčků, tak jsem vlastně ráda, že je to za mnou. Jakoby se najednou vyčistil vzduch, člověk se postavil na start nového roku a jedém!

Zničehonic se mi chce spousta věcí, na který jsem v prosinci sotva pomyslela. A když už jsem pomyslela, ani náhodou se mi nechtělo je realizovat. Zničehonic ale mám fůru duševní energie, která mi do jistý míry kompenzuje i energii fyzickou… Protože moje fyzička je na tom pořád dost mizerně, ale tentokrát to nevnímám jako problém, spíš jako výzvu. A tentokrát mě fakt nenaplňuje děsem, že s tím doopravdy musím něco dělat, protože jinak to bude jen horší. Prostě s tím něco udělám.

Takže jsem se zase dokopala jít plavat. Bylo to úžasný! (A velký podíl na tom má i úžasná pánská společnost, jak jinak.) Fyzicky jsem sice odpadla do postele, ale psychicky mě to nakoplo až do hvězdných výšin. Na těch endorfinech z pohybu vážně něco bude…

Dokonce jsem teď v průběhu psaní přišla na to, že vlastně zhubnu. Za jedno odpoledne a ráz na ráz. Na vlasech. Protože jsem sice měla představu, jak budu v létě pohazovat dlouhou hřívou, z níž budou všichni paf, ale postupně zjišťuju, že požitek a užitek z dlouhých vlasů je nepřímo úměrný k tomu opruzu, co s nimi podstupuju, navíc mi čím dál víc padají, a hlavně vůbec nemám trpělivost. I moje současná délka je spíš výsledek neschopnosti zavolat kadeřnici, než promyšlený tah v touze po krásné hřívě. Takže to nebudu lámat přes koleno a nůžky všechno jistí. ;-)

(Ale ještě to promyslím. Jsem si umyla hlavu a vono to vypadá fakt pěkně. Tak já nevím, achjo.)

Předsevzetí

Dávám si novoroční předsevzetí, abych je mohla s velkou slávou porušit. Možná bych to pro změnu mohla zkusit s předsevzetím božíhodovým, třeba to vyjde. Ale už jsem udělala i pár předsevzetí naprosto předvánočních… Kdo vlastně vymyslel, že předsevzetí se dělají jen na Nový rok?

Takže moje předsevzetí božíhodové a jiné, kterými překonám sama sebe pro následující rok.

1.       Každý den se nějak fyzicky aktivuju, byť by to mělo znamenat, že si lehnu na podlahu a budu dýchat do břicha, abych aspoň trochu uvolnila svojí bederní páteř. (Která mě pořád trápí a spolčila se s mými kyčlemi, takže jen tak nepřestane.)

2.       Alespoň jednou týdně se půjdu namočit do chlórové vody. Protože mi to jen prospěje. Protože mám ráda ten pocit, kdy se vznáším a jsem lehoučká jako pírko. Protože je to sport, ve kterém jsem dobrá. Protože mám naději, že se v té vodě nebudu máčet sama. (A protože mám svůj bezva ručník.)

3.       Kdykoliv si vzpomenu, tak půjdu po schodech, možná ne až do třetího patra, ale půjdu po schodech. (Vyjma tedy chvil, kdy ponesu nákup v ruce.)

4.       Alespoň jednou týdně půjdu na autobusovou zastávku, která je u metra, namísto té bližší.

5.       Každý den půjdu ven, i kdyby to mělo být jen do večerky pro žvýkačky.

6.       Budu si hlídat jak a kdy jím, aby se mi co nejméně stávalo, že mě k večeru přepadne vlčí chuť na brambůrky, nebo uvědomění, že jsem celý den nic nejedla.

7.       Což tedy platí i o pitném režimu. Mám malé cíle, litr tekutin (vyjma kávy) mi zatím postačí.

8.       A stejně tak se pokusím nějak rozumně naložit se svým spánkovým režimem.

9.       Po Novém roce se objednám na gynekologii (a vyslechnu si kázání), na oční (kde si vyslechnu taky kázání) a k psychologovi. Případně taky na prevenci u obvodní lékařky.

10.   Nebudu užívat žádné léky zbytečně.

11.   Minimálně až do svých narozenin si nekoupím žádné náušnice. (Taky se pokusím vynést všechny, které jsem až doteď neměla na sobě.)

12.   Hezky vypotřebuju Cicalfate až do dna, stejně tak i svoje BB od Missha a poctivě vypoužívám všechnu svoji kosmetiku (ať už k původnímu účelu ale případně i jinému, já se znám) a ustálím zase svoje pečující minimum.

13.   Nebudu si kupovat žádnou kosmetiku, kterou nevyužiju. Rozhodně si nebudu kupovat nic na pusu. Žádný balzám, žádnou rtěnku. Ani ve slevě!

14.   Jediný povolený nákup zavazadel je nákup nového batůžku do města, batůžky jsou totiž zdravější než kabelky, jak už dávno víme.

15.   Alespoň se pokusím trochu víc přemýšlet nad následky svých činů.

16.   Když dostanu zakázku, napřed se podívám, kolik je na tom práce, rozvrhnu si ji, a teprve pak ji po zralé úvaze případně odložím.

17.   Povedu si diář, hlavně co se důležitých věcí týče, abych lépe nakládala s časem.

18.   Jednou měsíčně si zajdu do divadla, do kina a na výstavu.

19.   Pokusím se obnovit, udržovat a prohlubovat svoje chabé jazykové znalosti.

20.   Pozvu HO na rande, když nepozve on mě. :-)

Dvacet. Je to takové hezky kulaté číslo, že? Tak to jsem na sebe zvědavá. Protože teď už je Štěpána, takže až se vyspím, tohle všechno nahoře začne platit… Držte mi palce, já už si je držím.

Nesteroidní antirevmatikum

Nesteroidní antirevmatikum je asi nejlepší věc od vynálezu krájeného chleba.

Tím bychom mohli dnešní seanci začít a uzavřít, ale pak by to asi nedávalo moc smysl, takže to trochu rozvedu… (Zavedu, přivedu a odvedu taky.)

Byl páteční večer, den první. (Akiconu, který sám o sobě byl bezva.)

Šly jsme takhle s kamarádkou na autobus a dělily se o jednu fancy  hůlku (která je normálně v mém vlastnictví), protože ona měla zhaprovaný kotník a já jsem už od narození křivá tak nějak celá. A jak jsme tak šly, obě jsme pajdaly, každá na jinou stranu, a začaly jsme probírat svoje neduhy.

Konstatovala jsem, že jediné, co na mně nespravovali, jsou záda a kolena.

Její záda naopak odešla na dlouhou pouť a neměla se k návratu.

Mé kyčle jsou úplně nesvéprávné a potřebovaly několik odbornějších zásahů.

Její kotník se ještě stále neumoudřil, ačkoliv mu domlouvala již několikátý týden.

Mé cokoliv…

Její jakkoliv…

Lahůdková diskuze. Do chvíle, než se ozval náš doprovod, který táhnul naprosto obří krosnu, že je to úplně hrozný nás poslouchat, a kolik že nám je. Šedesát?

Nedala jsem se a pohotově opáčila, že na své neduhy mám jednak papír a jednak státem schválenou podporu.

Nedala se ani ona, s tím, že má teda jen ten papír a víc kripl jsem tudíž já.

On schlípl uši a pravil, že proti tomu již argumentů nemá.

Nevím jak ona, ale já jsem se za to začala stydět před několika dny a doteď jsem nepřestala. Protože mi není šedesát, je mi zhruba o třiatřicet let míň, ale kdejaký šedesátník má tu kondičku teda lepší a tělesnou schránku odolnější než já. (Nemluvě o tom, že je taky hubenější.)

A tak se stydím dál a dál. Stydím a bojím, protože moje tělo se mi to zřejmě rozhodlo vrátit všechno i s úroky. Spočítat mi ty roky, kdy jsem se nestarala, pytlík brambůrku považovala za fajn alternativu večeře a vůbec… Nejspíš se mi to rozhodlo spočítat jednou pro vždy a definitivně.

Bolí mě kyčel. Levá. A mám obavy, že už nikdy nepřestane. Takže chodím o holi, ačkoliv ji v pravé ruce neumím pořádně držet, kontroluju každý krok a bráním se návalům panického strachu, že napřed žlučník, potom kyčle, co přijde příště?

Je mi sedmadvacet, ale někdy, někdy se cítím, že to ani nechcete vědět… A strašně, strašně si nadávám, jak jsem mohla být takhle blbá a takhle to všechno zvrzat. (Jo, nadávat sama sobě se nemá, ale upřímně – pořádané vynadání už zařídilo nejeden pokrok kupředu, no ne?)

No… Ještě že mám to nesteroidní antirevmatikum.

Update po několika dnech

Pak taky koňskou mast, kapsaicinovou náplast a guajacuran (který v jedné tabletce účinkuje jako anxiolytikum, ve dvou k tomu ještě uvolňuje svaly), protože nesteroidní antirevmatikum je sice báječná věc na ústřel páteře, ale jinak teda selhala na celé čáře.

A tímhle odstavcem jsem právě z článku vytvořila něco jako časosběrný dokument, protože od "update po několika dnech" už uplynuly dva týdny. Mohu tedy teď zodpovědně prohlásit, že guajacuran je sice taky fajn, pro mě nedocenitelný při záchvatu nespavosti a úzkosti (na to je koneckonců určený), ale všeho moc škodí, i když je to volně prodejné a všeobecně zelené.

Ale z kyčelních bolestí se nakonec nejspíš vyklubala bederní páteř (jako prvotní příčina, kyčle jsou tentokrát ta sekundární), s níž už tak nějak naložit umím. To má jeden zkrátka z toho, že sedí na zadku a sedí, sedí, sedí, nic nedělá… Přesně tak, jak jsem vypsala výš. Aspoň znám nějaké to řešení.

Sice to zatím trvale selhává na mojí sebe disciplíně, která teda pořád není nic moc (protože i na trénink sebe disciplíny potřebujete… sebe disciplínu, překvapivě.)

Nicméně další položkou na programu je akce s krycím názvem Markomanka (jo, přesně jako ta věž na Zvíkově), jejímž cílem je vyvarovat se podobných roztomilostí v časech příštích.

Zahájila jsem ji slavnostním vyplížením se do čtvrtého patra. Výtah ode dneška směřuje cestou přímou jedině dolů. (Protože chůze po schodech dolů pěkně ničí klouby, takže když se jí můžu vyhnout, s radostí to udělám.) Teda aspoň doufám, zatím pracuju na motivačním heslu, které mě ty schody přiměje vyšlapat i podruhé, potřetí, napočtvrté už mi to snad nebude připadat tak destruktivní… (Ještě by mi mohlo zabránit v baštění toastů s borůvkovou marmeládou na pomezí půlnoci.)

A taky by mě mohl přestat bolet zadek.

P. S.: Jestli ten text někomu připadá nekonzistentní, bude to tím, že jsem ho po těch týdnech už konečně chtěla mít z krku, protože na blog píšu tak trochu v rámci boje s dokončováním věcí… A tak ty věci dokončuju, nějaká fazóna se zkrátka dostaví časem.